Rašeliniště jsou v centrální části Šumavy nazývány slatě. Pro svůj vznik nalezla rašeliniště na Šumave ideální podmínky: mělké pánve, sedla a mírné svahy na náhorní parovině Šumavských plání a široká mělká údolí Vltavy a jejích některých větších přítoků, velmi chladné a vlhké podnebí, dostatek pramenišť a málo propustný horninový podklad pod zvětralinovým pláštěm. Rašeliniště vznikla na přelomu poslední doby ledové a doby poledové (zhruba před 9.000 - 10.000 léty), kdy se velmi chladné a přitom suché podnebí poněkud oteplilo a bylo dostatečně vlhké. V zásadě lze na Šumavě rozlišit dva základní typy rašelinišť: náhorní vrchoviště v Šumavských pláních a údolní rašeliniště při Vltavě a jejích větších přítocích.
Základem tvorby šumavských rašelinišťbyla vždy mělká pánevní jezírka zarůstající zpočátku především rákosem a různými ostřicemi. Odumřelé zbytky této vegetace, které nalézáme na všech šumavských rašeliništích, daly vzniknout nejspodnějším vrstvám rašeliny - ostřicorákosové sletině. Teprve později převládl ve vegetaci zarůstajících jezírek odolný a nenáročný mechorost rašeliník, který nejrychleji přirůstal při jejich volné hladině. Střed budoucího rašeliniště se tak zvedal rychleji nad okolí než jeho okraje: tato rašeliniště jsou proto uprostřed vyšší než na okrajích a pro jejich tvar jim říkáme vrchoviště. Spojením více jezírek rozrůstajícími se porosty rašeliníků vznikly velké, mnohdy několikasethektarové komplexy šumavských rašelinišť s mnoha jezírky uprostřed. Rašeliník (přesněji řečeno pokožkové buňky lodyžek a lístků) má schopnost nasát neuvěřitelné množství vody. Komplex celého rašeliniště tvořeného především rašeliníky zadrčuje velké množství vody a má tedy důležitou hydrologickou funkci. Zpětně příznivě ovlivňuje mikroklima a mezoklima nejbližšího okolí.
spodní vrstvy rašeliníku odumírají a sesedají se, směrem nahoru však rašeliník neustále přirůstá. Pomalým zuhelňováním odumřelých částí rostlin za nepřístupu vzduchu, při nízké teplotě a v silně kyselém prostředí - tzv. rašeliněním - vzniká rašelina. Kromě rašeliníku se na tvorbě rašeliny podílel hlavně suchopír pochvatý a blanice bahenní. Za uplynulá tisíciletí zde vyrostla rašeliniště o mocnosti rašeliny přes 7 m. Jen díky tomu, že tvorba rašeliny probíhá za nepřístupu vzduchu, uchovala se v určitých vrstvách rašeliny pylová zrnka těch rostlin (především dřevin), které v odpovídajících obdobích rostly na rašeliništích nebo jejich okolí. Podle poměrného zastoupení pylu různých dřevin v jednotlivých vrstvách rašeliny je možno rekonstruovat lesní pokryv Šumavských plání od skončení dob ledových. Rašeliniště jsou proto jakousi přírodní "kronikou", ze které je možno vyčíst i průběh podnebních změn uplynulých tisíciletí.
V určitých stádiích vývoje nestačily vodní zdroje (spodní prameny, vodní srážky) sytit do výšky narůstající rašeliniště vodou. Vrchoviště začala odumírat, zmizela jezírka a objevily se zde porosty dřevin: kleče smrku, břízy. Těchto stagnací ve vývoji šumavských vrchovišť bylo několik - v profilech rašelinou nacházíme většinou dva zřetelné dřevové horizonty. V sočasné době šumavská vrchoviště víceméně opět stagnují. Pouze vrcholové plošiny jsou zřetelně vlhčí než k okrajům klesající velmi mírné svahy vrchovišť.
Přirozená jezírka na vrcholu vrchovišť, jsou-li vyvinuta, nazýváme odborně blänky. Silně zamokřený pás na obvodu vrchoviště, kudy odtéká přebytečná voda, kterou už nemůže rašeliník přes svoji obrovskou recepční schopnost zadržet, se nazývá lagg. Vlastní vrchoviště je poněkud sušší a střídají se na něm vyvýšená místa zvané bulty a vlhčí prohlubně mezi nimi, které nazýváme šlenky. Toto členění povrchu vrchoviště způsobuje nejdůležitější rostlina - mechorost rašeliník (rod Sphagnum), rostoucí zde asi ve 20 druzích. Jednotlivé jeho druhy mají rozdílné stanovištní nároky: některé vytvářejí bulty, jiné rostou submersně pod vodou v jezírkách a šlencích, jiné na nejsušších stanovištích vrchoviště.
Když narůstající vrchol bultu odroste přímému vlivu spodní vody, zastaví se jeho růst a posléze ho přerostou rašeliníky dosavadního šlenku. Ten se tím přemění na nový bult a z původního bultu se stává šlenk. Tímto rytmickým střídáním bultů a šlenků narůstají živá rašeliniště.

Obrazové schéma vývoje vrchoviště a průřez vrchovištěm:

Nízký porost slatí zpravidla tvoří borovice blatka, bříza trpasličí, v bylinném patře jsou charakteristické šícha oboupohlavná, pýreček horský, kýhanka bažinatá, klikva žoravina a jedna z masožravých rostlin - nejmenuje se Adéla, ale rosnatka okrouhlolistá, botanici by mne jistě doplnili dalšími zajímavostmi.
Přístupné slatě lze napočítat na prstech jedné ruky. Nejznámější jsou Tříjezerní slať, Jezerní slať, Cikánská slať a Chalupská slať. Další "přístupná" slať je Malý Polec. Ostatní jsou k vidění alespoň na dálku, většina - samozřejmě ty nejzajímavější jsou chráněny I. zónou NP Šumava.
Smůlou pro nadšené návštěvníky Šumavy  je, že z důvodu uzavřenosti prostoru NP Šumava tyto velmi zajímavé slatě nemohou vidět.   Bohužel jsem jeden z nich, takže je asi neuvidí ani na těchto stránkách.