... nesmírným mokrem nabobtnalá půda lesní se proměnila v jediný, naprosto neschůdný černý močál, plný brunátnou vodou naplněných výmolů a děr, jež nohám procházejících lidí strojily ošemetné úklady, rozsáhlá, nekonečná blata, z nichž kde les byl vykácen, vyčnívaly chumáče a trsy mrtvých žlutých nebo zašedlých travin, různé odumřelé černé býlí, šedé lišejníky, mechem porostlé balvany, čerstvé a staré pařezy, z jejichž tlejících kmenů, mechem pokrytých, vyrůstají kapradiny ... KAREL KLOSTERMANN: Zmizelá osada

Vody přitékají, brunátné vody stříbropěnné, do nichž paprsky sluneční vetkávají zlatem se třpytící rýhy a stuhy. KAREL KLOSTERMANN: Črty ze Šumavy

Dole šuměla voda, hluboká a temná jako věčné zapomnění. V jednom okamžiku se prudce rozestoupila a zase vzdula a stříbřitý vítr vynesl na hladinu dlouhé černé vlasy. Už se zdálo, že děvče nadobro zmizí v prudkém proudu, ale v rozhodující chvíli se od břehu odpoutala temná postava, přenesla se mohutným skokem na balvan uprostřed říčky. Neúnavný Pepík neopustil svou marně milovanou krasavici ani ve chvílích, kdy se mu málem nadobro vzdálila. Vyrval ji Vydře dřív, než se její napěněná hladina stačila nad ní zavřít. Zachránil jí život a odpustil jí všechno, čím ho po dlouhé týdny trápila: i to, že se od proradného myslivce nechala svést. Anna Marie se stala jeho ženou a porodila mu šest synů a zrovna tolik dcer. Když děti dorůstaly, pomáhaly otci při práci, chodily s ním za výdělkem a Pepík, ten kdysi beznadějně chudý dřevorubec, koupil nejkrásnější hospodářství v obci. Teď už jsou oba, Annamirl i Pepa, po smrti a jejich synové a dcery se mezi sebou soudí o dědictví. Přijdete-li někdy do údolí zvaného šachtárna (Povydří - pozn. překl.), vzpomeňte si na tyto příběhy. Jakkoliv se vám zdají být nadnesené nebo kalendářovité, přece jsou slovo za slovem pravdivé. Navštivte toto krásné údolí v létě, ale nehrňte se hned za borůvkami a brusinkami. Lesy jsou plné zmijí a nemine rok, aby ženy a děti sbírající jahody nepřišly k nějakému uštknutí. KAREL KLOSTERMANN: ČRTY ZE ŠUMAVY - povídka Šachtárna

Druhá polovice září a často celý říjen bývají překrásné na Šumavě. Lesy, luka i pažity odívají se v pestrý barevný háv, jehož lesku nic se nevyrovná. Tak bývá zpravidla; než, jsou i léta výjimečná, kdy přichvátávají, doléhají syré mlhy, kdy s nemilosrdných nebes se lijí nekonečné deště. Podobá se ti, že vše vůkol hnije, tráva, vřes, opadané se stromů listí, chvoj na smrčích, nať borůvková, kapradí, houští i mech, vše, vše, nač se zadíváš, i ty rousiny a vousiny, jež visí jako šedozelené stuhy na chorých stromech podél potoků a bahen. Ti ubožáci stromy jako by nemohli ani žíti ani zemříti; jakás nevýslovná tíseň z nich dýše, sdílí se všemu ovzduší i lidem, jimž osud v těchto místech vykázal bydlo. Odnímá tomu pružnost i dělnost, onomu veselou mysl, třetímu naději v lepší doby, ochromí jednomu jazyk, druhému ho rozpoutá k řečem plným zloby a jedu; a obrazotvornost tu klesá v malátnou tupost, jež nereptá, nestrádá, ale také k činu, k odporu se nevzpružuje, nebo zvrací se v divou, plachou pověru, třesoucí se před příšernými vidinami, jež vykouzlila. Rozmočený povrch matky země se snoubí s vlastními dítkami, umírajícími mokrem a chladem, a nečisté výpary, plody tohoto sloučení, nemohou se vznésti k nebi, ba, řekl bys, stíženy těžkou kletbou nad rodným bahnem kroužit musí ... KAREL KLOSTERMANN: Kam spějí děti

... není krásnější krásy nad Šumavu na sklonku pozdního léta. Počasí stálé, vzduch čistý, nepřesycený vlhkem jako jindy, tráva bují zelená se a žloutne zároveň, pavučiny ji spřádající lesknou se, jako by byly utkány z čistého stříbra. Klenou se smrkové lesy, hustě do nedozírna, červenají se blíže oku, modrají v dáli, koupají se v jasnu sluneční záře ...

"Jest jedno, ať svit vycházejícího či zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem různobarevného světla hory, lesy, sklaní temena i stráně; ať vystupují hromonosné mraky, příšerně hrozivé, plné majestnátosti; ať valí se ohromné kotouče co mléko bílé mlhy; jest to jedno pravím; máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold svůj naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučit s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní po ní zatoužíš."