|
|
Klostermannova chata - na okraji Srní.
|
|
První obrázek: použita zmenšenina fotografie Galerie Olympus (http://galerie.olympus.cz). Druhý obrázek: Srní, Klostermannova chalupa - fotografie Marie a Josef Šechtlovi - Panorama Praha, zdroj - kniha Jižní Čechy.
Hauswaldská kaple - místo děje v povídce "Červené srdce"
Úryvek z knihy "Šumava na starých pohlednicích - Miloslav Martan a Miroslav Předota": Nedaleko Srní, u Vchynicko-tetovského kanálu stávala do 50. let našeho věku krásná Hauswaldská kaple, kterou zmiňuje Karel Klostermann v povídce Červené srdce.
Úryvek z knihy Milana Pokorného Za tajemstvím zázračných studánek: " ... Hauswaldská kaple je též zobrazena v povídkovém souboru Karla Klostermanna "V srdci Šumavských hvozdů". Právě do ní pověsila nešťastně zamilovaná dívka červené srdce, aby získala zpět ztracenou lásku. ..."
|
|
|
" ... Vysoko v horách centrální Šumavy za srnskými pláněmi se dodnes nachází pramen, u něhož postavili kapli. Místo se nazývá Hauswald, kaple Hauswaldská. Je proslavena povídkou Karla Klostermanna Červené srdce a až do druhé světové války byla místem každoročních slavných procesí při srpnové pouti v Srní o svátku Nanebevzetí Panny Marie. V padesátých letech byla příslušníky armády zničena. V létech duchovní obnovy našeho života jistě jednou dojde i na postavení repliky původní hauswaldské svatyně. I když v terénu zůstaly jen sporé zbytky sesutého zdiva, pramen zurčí dál. Osvěžit se dobrou vodou přicházejí lesní dělníci stejně jako houbaři, jahodáři, borůvkáři nebo kolemjdoucí turisté. ... "
Srní - výběr z turistického průvodce po Šumavě:
"Srní (Rehberg - 856 m. n. m.) je malá horská obec, kterou založili dřevaři v r. 1726. Původně v obci sídlili též strážci hranic - Králováci. V r. 1788 byl postaven kostelík a v letech 1804 až 1805 na jeho místě kostel Nejsvětější Trojice. K zajímavostem v Srní patřil mlýn s pilou, který pracoval do r. 1949 ... Na malém hřbitově jsou pochováni někteří příbuzní K. Klostermanna a postavy z jeho děl. ... Při silnici směr Prášily se asi 1 km od Srní nachází stará dřevorubecká osada Mozau. ..."
Hrádky u Srní - výběr a úprava z turistického průvodce po Šumavě:
Hrádky (Dolní, Prostřední, Horní), samoty, 1,5 km jihovýchodně nad Srním, vlastně nad silnicí na Antýgl, nad údolím Vydry, v plochém horském terénu, obklopené lesy. Šumavské chalupy, upravené k rekreaci, zachovaly zde původní ráz. Jsou rozložité, dvoutraktové, s bedněním ve štítech, s polovalbovými střechami, často pod šindelem, který kryje někdy i stěny. Ukázkou je např. č. p. 101, u č. p. 102 zbytek původního chléva. Kamenný dům byl celnicí, lesním úřadem, hospodou, známý Monikou z Klostermannova románu "Kam spějí děti; uvnitř dnešního objektu jsou snad ještě fotografie původního stavení se zvoničkou. Na konci samot Hrádky, před sestupem lesem do údolí, u tabule chráněné oblasti Povydří, vlevo pěšina lesem 1 km ke skalním útvarům Baba a Mnich; od nich výhled do údolí Vydry. Po pravé straně před odbočkou bývalý dvorec Wencla Wastla z Klostermannova románu V ráji šumavském. Z Hrádků pocházel otec K. Klostermanna a žili zde jeho příbuzní. Záp. od Hrádků výhled na Zelenou horu (kdysi ves se sklářskou hutí, dnes pastviny).
Článek z časopisu Šumava - Zvláštní číslo časopisu k vyhlášení Národního parku Šumava - 1992, Úryvek z článku Milana Pokorného "Jak to vlastně bylo": Těsně před první světovou válkou, v roce 1910, píše spisovatel Karel Klostermann článek o Povydří pro stuttgartský časopis Kosmos. V závěru úvahy nazvané Perla naší Šumavy, žádá vyhlášení přírodní rezervace Povydří s cílem zabránit tomu nejhoršímu. Totiž, jak doslova píše, jedna amerikánská firma hodlá spoutat tok Vydry mohutnou hydroelektrárnou.
K. Klostermann navštěvoval také Gymnázium Jaroslava Vrchlického v Klatovech. Text můžete získat v sekci "Historie školy - Dějinná tradice Gymnázia J. Vrchlického v Klatovech".
Kniha Toulky Šumavou -
Oto Kaskoun - odkazy na důležité
stránky v této knize, vážící se ke K. Klostermannovi:
strana 19 - o kopii Hauswaldské kaple
strana 27 - o umrlčích prknech
strana 29 - Klostermann nenašel na hřbitově v Srní pochovanou
tetu
strana 40 - popis historie chalup na Březníku
strana 44 - kaple na Hůrkách
strana 69 - Javorník
Kde je Klostermannova vyhlídka ? Pečlivý turista jistě vyhlídku najde:
... od Sedla a Dračích skal k hoře Sokol. U vyhlídky stojí věž, zvaná Vodní zámek. Na místě vyhlídky stojí panel CHKOŠ s body výhledu a názvy Klostermannových děl ...
Titul: Lidové noviny - strana 28, datum vydání: 15.1.2000, autor: Marie Homolová:
Na běžkách Šumavou Karla Klostermanna
Podle literatury, konkrétně knih psaných Karlem Klostermannem, když na Šumavě sněžilo, bylo to nad střechy. Současníci nic podobného nepamatují. Pravda, zhruba před rokem kraj zavalily bílé přívaly, ale dávnou katastrofickou sílu neměly. Co tu spíš potkáte, jsou příjemně vysněžené cesty a dobré lyžařské stopy na nich. Stačí si vybrat, odkud kam. Pokud začnete putování na Antýglu a je to jedna z dobrých variant, počítejte s tím, že dvorec, v létě centrum hučícího kempu, je v zimě zavřený. O to milejší zůstává pohled na spící stavení se šindelovými střechami, vyřezávaným bedněním ve štítech a skládanou lomenicí. Jejich dnešní podoba pochází z 18. století, ale nejstarší připomínka se vrací až k roku 1500, kdy ve dvorci sídlili takzvaní králováci, svobodní královští rolníci. V letech 1523 - 1818 tu bývala malá sklářská huť na výrobu dutého skla a páteříků čili korálků na růžence. Huť měla jen jednu vanu, odtud z německého ein Tiegel vznikl pozdější Antýgl. Do půvabného koutu na soutoku Vydry a Hamerského potoka Karel Klostermann umístil děj románu V ráji šumavském, navíc sem rád ze Sušice "as šest hodin cesty" vyrážel."Bývám tu velmi často,"napsal,"a žehnal jsem nejednou sedlákovi a ještě častěji selce, která umí upravit pstruhy na kyselé smetaně lépe než kdokoliv na světě."Ve sbírce Snímky lidí a věcí pak přidal vyprávění, jak tu kdysi vyléčil podruhyni od uštknutí zmijí osvědčeným způsobem lahví koňaku. "...dal jsem jí vypít sklínku za sklínkou, přičemž přestože byla velice unavena, jsem ji nutil, aby pořád pobíhala, aby se co nejvíc zpotila. Stál jsem na svém, aby od pití lihoviny neustávala, dokud se neopije úplně... Zdá se, že kúra takto mnou zavedená potkala se s dobrým výsledkem..." V zimě tu ovšem člověk na zmiji nenarazí, natož na pstruhy s kysanou smetanou. A tak musí mostkem přes Vydru a vzhůru k silničce sledující Vychnicko-tetovský kanál. Vpravo směřuje k Srní, vlevo k Modravě. Na přelomu 18. a 19. století ho tu ve službách Schwarzenberků postavil inženýr Josef Rosenauer pro plavení dřeva, které se tak vyhnulo divokým peřejím Vydry pod Antýglem. Ještě v roce 1958 byl jeden z úseků vyzděného koryta, oživeného kamennými mostky, využíván, ale dneska už je tu jen klid a v zimě prošlápnutá stopa. Ta, která vede proti toku vychnicko-tetovských vod k Modravě, běží zhruba čtyři kilometry po úbočí údolí a nabízí krásné výhledy na protější zalesněné svahy Sokola a Jeleního vrchu i na divokou Vydru, která občas probleskne pod nohama. Člověk jde, hledí, kochá se, a pokud ho něco může vyrušit z rozjímání, pak je to jen poněkud dramatičtější sjezd k modravskému penzionu Arnika. Modrava. Karel Klostermann ji nazýval Mádrem a patří k místům, které byly v kdysi neprostupných pohraničních lesích osídlené relativně nedávno. Až v 1. polovině 19. století tu vyrostla továrna na přípravu rezonančního dřeva, ale od konce stejného století už zůstala v provozu jen pila. A dnes? Turistika, co jiného. A právem, náhorní dolík na soutoku Modravského a Mlýnského potoka v sobě sčítá mnoho půvabů. "I dnes okouzluje tato krajina víc svou přírodností než rytmem lidského díla,"napsal o Modravě Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené a připomněl, že sto let před ním zaujaly zdejší motivy proslulého romantického krajináře Josefa Navrátila. Pokud se nezdržíte v příjemné restauraci Zlatá stezka, můžete podél Klostermannovy chaty (v roce 1924 ji dal postavit Klub českých turistů) vystoupat lesní cestou a v zimě udržovanou stopou k Filipově Huti. Je jen o maličko starší než Modrava, vznikla v roce 1785 a jméno dostala po majiteli panství Filipu Kinském, který tu kolem roku 1800 zřídil sklářskou huť. Po jejím zániku sem koncem 19. století přišli dřevaři. O tom, že se tu ovšem vyskytovala i jiná povolání, svědčí pověst o zdejším mlynáři, který se kdysi upsal krví čertu a získal od něj tak velkou sílu, že v době letního sucha sám lehce roztáčel malíčkem mlýnský kámen. Všechno bylo v pohodě do chvíle, než si uvědomil, že roky pokročily a oheň pekelný se blíží. Zrušit chmurný závazek mu pomohl kvildský farář mocným požehnáním, proti kterému čert nic nezmohl. Zklamaný satanáš se aspoň pokoušel celý mlýn převrátit, což se mu sice nepodařilo, ale zanechal tu na kameni stopu svých pazourů. Ještě nedávno si je lidé ukazovali. Z Filipovy Huti vede nejen zelená turistická značka lesem k Horské Kvildě, ale kousek od ní i udržovaná běžecká stopa. Ať tak či onak, nemůžete na jejich konci minout jednu z novodobých šumavských atrakcí, oplocenou pastvinu se stádem huňatých krav, přesněji řečeno horského náhorního skotu. Území básníků. Dalo by se tím krajem chodit s Klostermannovými romány jako s originálním průvodcem: Ze světa lesních samot, V srdci šumavských hvozdů, V ráji šumavském, Bílý samum ... Ale nebyl jediný, kdo se jím nadchl. Sám mistr české poezie Jan Neruda si kdysi okouzleně zapsal: "Hned černý les, hned mlází a pastviny, do modré dálky vybíhající údolí, horská kotlina a uprostřed ní vesnička jako perlička, hora táhlá, druhá kuželovitá, třetí samý divoký útes ..." Horská Kvilda je jedním z těch míst, nad nimiž se Neruda tak rozplamenil. Osada, volně rozházená po svazích, pamatuje na rozdíl od svých okolních kolegyň už středověk, kdy se tu rýžovalo zlato. Při Hamerském potoku můžete dokonce objevit pozůstatky dávných sejpů. Sám potok svým jménem připomíná ještě jednu zdejší historii: kdysi se tu zpracovávalo železo a na potoce k tomu účelu sloužilo několik vodních hamrů. Na rozdíl od sejpů po nich nezůstala ani stopa. Sem, do takzvaného Polaufova hostince, umístil Karel Klostermann počátek románu V ráji šumavském, odehrávajícího se za "broučkové pohromy" v 70. letech minulého století. Tehdy vichřicí podťaté šumavské porosty napadl kůrovec a dřevo se muselo rychle vytěžit. Akce znamenala pro kraj práci a bohatství, o to bolestnější však byl po jejím konci propad, který do mnoha rodin a obcí přinesl velké tragédie. Na nedaleké Jezerní slati naopak skončila Klostermannova povídka Zmizelá, dávný příběh šumavské bylinkářky Apoleny z Kaltenbachu. Příjemnou současností je pak pohostinný Honesův hostinec v centru obce či při silnici ke Kvildě chalupa Pod černými trámy, která nabízí občerstvení alespoň z okénka. Od Horské Kvildy běží Hamerský potok pod úbočím Sokola dolů k Antýglu. Dravá, rychlá voda, která v Klostermannových románech často sehrála dramatickou kulisu lidskému zápasu s tvrdou přírodou a tvrdým životem. Zpěněné peřeje kamenitého koryta, podemleté břehy a tlející vyvrácené stromy nikoho nenechávají na pochybách, že se potok dokáže rozběsnit i dnes. Několikakilometrový sjezd podél něj patří k nejkrásnějším úsekům pošumavských běžeckých tras. Kdo chce, může si lyžařský den prodloužit o další sedmikilometrový sjezd od Antýglu podél Vydry na Čeňkovu Pilu, a tam při grogu vzpomenout ještě Josefa Váchala, který, fascinován klostermannovským "světem lesních samot", tenhle tajemný kout dobře proputoval a zachytil v textech Očarované Šumavy a ve skvělém cyklu dřevorytů Šumava umírající a romantická. Či snad je tu přítomnější Bedřich Smetana, který právě tady na břehu čiperné řeky načrtl první tóny své slavné Vltavy?
Materiály p. Stanislava Lišky z Plzně
Dále se připravuje:
