Karel Klostermann, jehož dílo má zde čtenář aspoň v charakteristickém výboru v rukou, je romanopisec a povídkář, který české literatuře přímo objevil Šumavu a Pošumaví. Objevil ji českým čtenářům ne jako pouhý návštěvník, nýbrž jako dobrý znalec, a to jak vypadala v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.

Tehdy ji nekřižovaly pohodlné silnice, nýbrž v některých svých částech byla ještě zcela nepřístupná; byly tam končiny, kam se ani tamější lidé neodvažovali vstoupit pro nebezpečí záludných močálů, rašelinišť a pro neproniknutelné houštiny; v zimě, když byly tyto končiny pokryty několikametrovou vrstvou sněhu, byly po dlouhé měsíce odříznuty od světa. V roztroušených vesnicích a osadách tam žili lidé, kteří těžce hospodařili na bídných a neúrodných políčkách anebo se živili "dřevěným chlebem", t. j. pracovali za bídnou mzdu v panských lesích. Tehdy tam také ještě kvetly typické šumavské sklárny a sklárničky, jejichž majitelé je rušili nebo obnovovali podle toho, do jaké míry spotřebovávali dříví ve svém nejbližším sousedství. Jiným pramenem výdělku pro tamější lidi byla práce v některých velkých pilách a dílnách na zpracování resonančních desek, ale to všechno byly vlastně jen výjimky. Jinak byla Šumava kraj opuštěný, chudý, neúrodný a těžko přístupný. A s touto Šumavou byl Klostermannův rod spjat po několik generací. Byl spjat se Šumavským lesním bohatstvím, s pastvisky, s těžkým hospodařením uprostřed lesů a močálů, se sklárnami, zkrátka se vším, co znamenalo v těchto lesních pustinách lidský život, práci a namáhání.

Klostermannův otec byl synem šumavského sedláka ze Schlösselwaldu u Srní v soudním okresu Kašperskohorském. Roku 1841 dosáhl na Vídeňské universitě hodnosti doktora lékařství (studoval předtím v Klatovech a na filosofii v Praze) a pak se usadil jako praktický lékař v Debrníku u Železné Rudy, kde byly tehdy velké sklárny rodiny Abélé. Tam se oženil, vzav si za manželku dceru z této původně francouzské vystěhovalecké rodiny. Několikrát změnil působiště: tak na př. byl u Haagu v Horních Rakousích, pak v Sušici, nato u Žichovicích pod Rábím, ve Štěkni u Strakonic a konečně v Kašperských Horách, kde roku 1875 zemřel. Byl to muž velmi vzdělaný, nábožensky i národně tolerantní, rodem Němec, znal však dokonale česky a kromě toho ovládal ještě několik jiných jazyků. Měl po celý život co dělat, aby uživil četnou rodinu. Mnohé jeho vlastnosti, na př. snadnou chápavost cizích jazyků zdědil po něm jeho nejstarší syn, spisovatel Karel Klostermann.

Karel Klostermann se narodil 15. února 1848 v Haagu v Horních Rakousích. Radostné dětství prožil hlavně v Sušici, Štěkni a Žichovicích. Gymnasium studoval v Písku, pak v Klatovech a opět v Písku, kde roku I865 maturoval. Jako student trávíval své prázdniny u příbuzných strýců a tet, otcových bratrů a sester, německých sedláků v srdci Šumavy. Se svými bratranci a sestřenicemi pásával stáda skotu, žil prostým životem horských pastýřů po celé týdny, přespával v lesních srubech, a tak už jako mladý student poznával zblízka a důkladně život Šumavanů, kteří byli vůči cizím dosti uzavření a nesdílní, ale před ním nic neskrývali,poněvadž ho pokládali za svého. Klostermann už tehdy vnikal do všech tajů horského lesa a močálů, kdy celé prostory byly pokryty ještě pralesem, do jehož hloubi kromě pastevců a hajných sotva kdo zapadal. Po maturitě odešel Klostermann podle otcova přání do Vídně studovat medicinu, ačkoliv ho vůbec nevábila. Studoval ji několik předepsaných roků, praktikoval jako medik ve vídeňských nemocnicích, ale nakonec se lékařem přece jen nestal. Už jako student si osvojil dokonalou znalost několika jazyků a po medicinských studiích mu bylo nabídnuto místo suplujícího profesora francouzštiny na nově zřízené německé reálce v Plzni. Klostermann po krátkém váhání místo přijal; ačkoliv se domníval, že to bude jen na krátký čas, nakonec u tohoto povolání zůstal. Celou svou služební dobu strávil na tomto ústavu až do své pense roku 1908, ač, jak sám říká, "jsa Čechem a českým spisovatelem, jsem najmě v posledních dvanácti letech neměl zrovna na růžích ustláno". V Plzni se Klostermann účastnil veřejného života, byl členem městské rady, okresního zastupitelstva a několika kuratorií. Své prázdniny trávíval na Šumavě, několikrát byl v létě také na Hlubocku, nakonec ve Štěkni, kde také 16. července 1923 zemřel. Pochován je v Plzni.

Karel Klostermann patří svým románovým a povídkovým dílem do velké družiny kritických realistů před první světovou válkou, jako byli na př. K. V. Rais, bratří Mrštíkové, Ter. Nováková a jiní. Všichni tito spisovatelé velmi dobře pozorují skutečný život, odhalují jeho kladné i stinné stránky (třebaže právě tyto nezdůrazňují jako pozdější naturalisté), jsou si velmi dobře vědomi společenských rozporů a z toho vznikajících hospodářských krisí a jiných problémů tohoto druhu, ale většinou zůstávají při pouhém vylíčení, Karel Klostermann patří svým románovým a povídkovým dílem do velké družiny kritických realistů třebaže důkladném a psychologicky i jinak odůvodněném, a nepouštějí se do rozborů ekonomických příčin ani neznají řešení společenské krise změnou společenského řádu. Avšak i tak zůstává jejich zásluhou, že beletristickou formou ukazují na krisi buržoasní společnosti, zejména na venkově. I ty pouze konstatované společenské a hospodářské skutečnosti v jejich románech a povídkách jsou výmluvnými dokumenty a nepřímou kritikou buržoasní společnosti v určité krajové oblasti. Takovou oblastí je pro Klostermanna Šumava a Pošumaví. Odtud načerpal nejvíce námětů pro své četné romány a povídky, a jen výjimkou odbočil látkově jinam, na př. do jihočeských Blat známým románem "Mlhy na Blatech", do Vídně románem "Za štěstím" nebo do Prahy sedmdesátých let svým "Suplentem", románem z ovzduší tehdejší rakouské střední školy. První Klostermannův šumavský román je "Ze světa lesních samot“ (1892). Tímto románem dosáhl Klostermann po několika předcházejících povídkách rázem proslulosti a stal se právě tím, čím zůstal v literatuře po celý život, romanopiscem Šumavy. Román se odehrává v Pürstlingu (Březníku) pod Luzným na samých bavorských hranicích, asi dvě hodiny cesty 0d Modravy, a to v šedesátých letech minulého století. Hemží se postavami lesního personálu, revírníky, hajnými, mysliveckými mládenci, dřevorubci, ale i pytláky, podloudníky, sedláky ze sousedních obcí, jejich ženami a dcerami. Tato lesní říše je světem sama pro sebe; někteří staří lesníci nebo hajní jsou šumavskými rodáky nebo zde vyrostli, a ti s nehostinnou přírodou takřka už splynuli, jiní sem přicházejí odjinud a dostávají se do ustavičných konfliktů jak s přírodou, tak i s lidmi. Vlastní námět románu je ještě romantický: konflikt lesního personálu s pytláky a podloudníky, ale vedle toho zaujmou čtenáře malebné popisy šumavských scenerií, letních i zimních, i rázovité postavy z lidu. Další Klostermannův román "V ráji šumavském" (1893) znamenal umělecký vzestup. Proti dosti romantickému "Světu lesních samot“ je pokrokem ve smyslu realistickém. Hospodářským pozadím románu je změna, jež se udála v šumavském obyvatelstvu v sedmdesátých letech. Roku 1870 zuřila na Šumavě hrozná vichřice, která zporážela ohromné spousty zdravých stromů a nadělala mnoho škod. Dříví muselo být kvapně zpracováno a odvezeno, poněvadž se do něho dal nebezpečný brouk kůrovec. Tichá dotud Šumava byla pojednou plna ruchu, šumu a života. Ze všech končin se tam hrnuli dělníci, domácí obyvatelé nechávali polního hospodářství a vrhali se hlavně na povoznictví, z něhož jim kynuly nebývalé výdělky. Na Šumavu se přistěhoval blahobyt, o jakém se lidem dříve ani nesnilo, ale s blahobytem se také měnil způsob života: lidé lehce utráceli vydělané peníze, rozmáhalo se pijáctví, furiantství, bujnost, poklesla mravnost. Avšak dočasný blahobyt oněch "broučkových let“ pominul a šumavští sedláci tu stáli náhle s prázdnýma rukama. Nemohli si zvyknout opět na bývalý způsob života, upadali do dluhů, nechtělo se jim zase hospodařit na nevýnosných políčkách, a raději se stěhovali pryč. Celý tento proces, celou tuto náhlou a prudkou změnu šumavského života líčí Klostermann na osudech rodiny zámožného předtím sedláka, který na to vše doplatí přímo svým životem. Neobyčejně poutavé je Klostermannovo vylíčení krás i hrůz Šumavských hvozdů v létě i v zimě, za sněhových metelic a bouří, líčení tvrdé a namáhavé práce dřevorubců i vylíčení převratů v životě Šumavanů, v jejich sociálních a mravních názorech. Román se odehrává v horním Pootaví, resp. Povydří, v krajině mezi Kašperskými Horami a Horskou Kvildou.

Další Klostermannův šumavský román jsou “Skláři" (1893). V tomto románě, jehož dějištěm je Hůrka, užil Klostermann rodinných příběhů a historií z rodu své matky, resp. babičky. Obsahem románu je sice rodinná a manželská historie, ale zajímavým pozadím hospodářským a sociálním je šumavské sklářství v první polovině minulého století. I zde zaujímají významnou část scény přírodně popisné, zejména líčení zimních sněhových katastrof nebo zrádného nebezpečí lesních močálů a pod. Jakýmsi epilogem předcházejících děl je román "Kam spějí děti" (1901, v posledním vydání se tento román jmenuje „O srdce člověka"). Zde už je Šumava chudá, její děti se nemohou uživit. Proto docházejí do světa, hlavně do Vídně a málokdo se vrací. Většina z nich propadá zkáze, jen pevné povahy se dovedou udržet. K takovým náleží hrdinka románu Fanny Podílských, která se z Vídně vrátí a zachrání rozpadávající se hospodářství. Vedle těchto hlavních šumavských románů napsal Klostermann množství drobnějších povídek, črt, skizz a feuilletonů, které shrnul do různých sbírek, na př. "V srdci šumavských hvozdů", "Bílý samum", "Ze šumavského Podlesí", "Pošumavské rapsodie", „0dyssea soudního sluhy", „Urvané listy" a pod. Některé povídky jsou vážné, až tragické, na př. "Bílý samum" o dětech, jež se vracely ze školy, při tom je přepadla sněhová bouře a ony zahynuly; jiné opět humorné, na př. "Odyssea soudního sluhy". Dosti výraznou vlastností Klostermannovou je právě smysl pro humor a místy i satiru. Ke všem těmto románům a povídkám s dějištěm v pravé, střední Šumavě se druží další velká řada s náměty z Pošumaví, ze Sušicka, Klatovska, Pootaví, ze Stach a pod. I zde jsou hrdiny prostí lidé a jejich osudy dovede Klostermann vyprávět s vřelou účastí, s dobrou znalostí jejich myšlení a cítění i jejich pracovního prostředí, způsobu života, hospodářských a sociálních podmínek a pod. Jsou to romány a povídky: "Světák z Podlesí", "Ecce homo", "Žichovičtí půlpáni", "Vypovězen" a j. I zde jako všude jinde se jeví Klostermann jako ušlechtilý humanista, který se zamýšlí nad tehdy nepřeklenutelnými sociálními rozdíly v životě svých hrdinů, nad jejich tvrdým bojem o lepší a větší kus chleba, nad bojem, který musí lidé vést nejen s tvrdou přírodou, nýbrž často i s ještě tvrdšími lidmi. Na příklad některé stránky románu "Vypovězen" jsou přímo hlasitým protestem proti selské nadutosti, pýše a necitelnosti. I tehdy, když Klostermann umisťuje své romány nebo povídky do jiného kraje nežli šumavského nebo pošumavského, osnuje vždy svá dějová vlákna na širokém pozadí společenském a hospodářském. Tak je tomu na př. v široce založeném románě "Mlhy na Blatech", jehož dějištěm je Hlubocko, nebo v románě "Za štěstím", který se odehrává ve Vídni. Jeho hrdiny jsou čeští dělníci, řemeslníci, pradleny, sklepnice, studenti, úředníci, umělci a pod. Román je zajímavým dokumentem vídeňského češství sedmdesátých let minulého století, které Klostermann znal sám ze svého studijního pobytu.Podobným dokumentem je profesorský román "Suplent“, rovněž ze sedmdesátých let (v Praze), otřásající doklad o byrokratické rakouské střední škole s bohatou galerií postav profesorů, žáků, ředitele i inspektora, román, jehož některé stránky jsou přímo satirou a výsměchem na nemožné a nesnesitelné poměry v rakouské školní soustavě.

Poslední zvláštní skupinu u Klostermannově tvorbě zaujímají jeho knihy memoárové. Vzpomínky z mládí, ze studií a pod. obsahují sice už také některé knihy nahoře uvedené, ale nejvíce a nejsoustavněji vypráví Klostermann o sobě v knize "Červánky mého mládí" (1926). Tyto jeho paměti jsou však bohužel dovedeny jen do skončení studentských let v Písku. Přesto vsak obsahují mnoho zajímavého a dokumentárního materiálu, zejména o tehdejším středoškolském systému (gymnasium v Klatovech a v Písku), podávají leckterou zajímavou charakteristiku (v Klatovech byl Klostermann na př. žákem A. V. Šmilovského), kreslí obraz doby, prostředí a pod. Klostermann je realista a svůj realismus chápe zcela důsledně tak, že si vůbec nevymýšlí, nýbrž líčí skutečnost, kterou si pouze uspořádává. Na mnoha místech upozorňuje své čtenáře, že to, co budou číst, se skutečně stalo a že si nic nevymyslil. Na př.: "Neumím naprosto vynalézat ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, skutečně existovaly, a co ve svých povídkách a románech vypravuji, se také stalo; já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil; je-li v tom realismus, tož jsem i realistou.“ Podobně hovoří v úvodu ke "Sklářům" a leckdes jinde: "Vždy a znovu si přísahám, že prozkoumám střízlivě a chladně zjevy, jichž budu svědkem, že také vzpomínky ještě jednou v duchu kriticky rozeberu a že z nich vymýtím, co by se příčilo dokázaným a uznaným pravdám ... Lidé, jež jsem čtenářům představil, existovali nebo existují právě tak jako příroda, do níž jsem je uvedl, a já jsem ani jednu z postav nevymyslil - dojista jen proto, že se mi k tomu potřebných buněk mozkových nedostává." Své umělecké vyznání napsal Klostermann hlavně v úvodu ke svým pamětem ("Červánky mého mládí") anebo v předmluvě k románu "Kam spějí děti" (0 srdce člověka): "Co vám tuto podávám, prožil jsem vše; všecky osoby jsem znal, nic jsem nevymyslil. Nevymýšlím vůbec; dívám se na lidi a předvádím je takové, jakoví jsou, s jejich slabostmi i s přednostmi. Nejsem a nebyl jsem nikdy s to je odsuzovati a zoufati nad nimi. Lidé nejsou a nemohou být andělé, a kdyby jimi byli, pokládal bych se tvorem nadmíru nešťastným, kdybych, sám andělem nejsa, mezi anděly žíti musil. Nejsou také bestie; chybují a pykají za své chyby i za hříchy otců. Nejsem takový nadčlověk, jenž by sobě troufal zříkati se všech nároků na pomoc u svých bližních a přátelského spolužití s nimi. Důsledně: chci-li bráti, musím dávati ... Z toho mého stanoviska plyne, že nejsem také pesimista a že nevidím pouze stinné, pitvorné a hnusné stránky při jednotlivci ... Pathologické zjevy odkazuji jinam než do beletrie. Triumf smrti uznávám, kořím se před ním v prachu, maje v srdci nesmazatelnou naději na vzkříšení. Smrt triumfující se přátelsky na mne usmívá, nešklebí se ze ztrhaných zraků šíleného samovraha anebo umírající hysterické ženy, jež ovšem nevylučuji z práva, jež mají jako každý jiný člověk na náš soucit ... V tomto přesvědčení jsem žil, s ním i odejdu, až čas můj se naplní. Kdybych jinak mluvil, byl bych lhářem, a pravda jest mi nejsvětější oriflammou."

Ještě jednu důležitou věc o Klostermannovi je nutno dodat, poněvadž se stále ještě můžeme setkat s některými nesprávnými názory a domněnkami: Jelikož Klostermann pocházel po otci z německého rodu a první jeho črty a povídky byly psány německy, nepřestávala ho šovinistická německá žurnalistika označovat za renegáta a tvrdit, že českým spisovatelem se stal teprve tehdy, když jako německý neměl úspěch. S německou tvorbou Klostermannovou se to má takto: Klostermann skutečně psal nejdříve německy, a to do časopisu Politik, německého orgánu staročeské strany. Jeho Šumavské črty a povídky měly úspěch, a proto ho vyzval spisovatel V. Vlček, aby mu napsal také něco česky do jeho revue Osvěty. Klostermann mu vyhověl a napsal nejdříve povídku "Rychtářův syn“ a pak hned román "Ze světa lesních samot“. Svých dřívějších německých povídek, črt, feuilletonů používal pak Klostermann velmi často jako námětů svých povídek českých; buď je překládal, rozšiřoval příběh, nebo je uplatňoval jako episody ve větších knihách a pod. Za Němce nebo německého spisovatele se Klostermann nikdy nepokládal, a proto všecky výtky domnělého odpadlictví odmítal. Na příklad v úvodě k pamětem: "... Zde řeknu pouze tolik, že přesto, že mi nikdy ani ve snách nenapadlo popříti svého z valné části německého původu, ... jsem nemohl býti a také nebyl nikdy Němcem, tím méně pak německým odpadlíkem a zrádcem, ježto jsem se, pokud paměť moje sahá a vědomí mého já ve mně žije, nikdy Němcem býti nepokládal, ba, Čechem jsem byl a po veškeren svůj život. Čechem jsem zůstal a také do smrti jím zůstanu, což mi ani dost málo nevadilo, abych zachoval svým rodným a příbuzným svou lásku a oddanost a šumavskému německému kmenu, z něhož můj otec vyšel, svoje nejupřímnější sympatie ...

Klostermannovy romány a povídky mají velkou hodnotu literární i uměleckou. Kritika, zejména idealistická a estétská to vždycky neuznávala a hodnotila Klostermanna zpravidla jako autora „lidového". Taková charakteristika bývala u ní vždycky příhanou, jako by se lidovost nesnášela s uměním. Na Klostermannově tvorbě vidíme však, že jeho lidovost a demokratičnost je právě jeho předností, a dovedeme si jí vážit. Ale Klostermannovy povídky a romány mají ještě hodnotu jinou, takovou jako veškerá tvorba ostatních kritických realistů jeho doby: vedle ceny umělecké mají i cenu dokumentární. Jsou doklady, jak se tehdy na Šumavě žilo, neboť od té doby se změnila Šumava i lidé v ní. I dnes tam sice zapadávají celá stavení i celé osady pod sněhem, ale lidé v nich nejsou už - zásluhou moderního technického pokroku - odříznuti po celé měsíce od světa, a nebezpečí močálů a pralesních houštin také už není tak veliké. V tom by dnes Klostermann svou Šumavu nepoznal.

Avšak co je v Klostermannově díle živé do dneška, je jeho upřímný, láskyplný a vroucně hřejivý vztah k člověku, k jeho radostem i strastem, vztah plný pochopení, takového, které nikdy nad člověkem nezoufá, ale optimisticky odpouští a tím i posiluje.

Dr. Vítězslav Tichý